Baruch Spinoza je významným filozofem 17. století. Jeho myšlenky byly převratné právě díky kritickému studiu bible a racionálnímu pohledu na ducha - jednu z dvou substancí které považoval za člověkem poznatelné. Podle učebnic filozofie byl panteistou (nebyl však ovlivněn jiným náboženstvím než evropským), ale pokud zajdeme do detailů jeho díla, tak je možné najít diference mezi panteizmem a Spinozovým náhledem na matérii. Spinoza neviděl ve věcech přítomnost boha, ale říkal, že bůh věci stvořil a dál už v nich obsažen není, neboli bůh je prvopříčinou (která nikdy nevznikla ani nezanikla) a zároveň nekonečným nedělitelným jsoucnem. V jeho posledních dílech lze nalézt jakousi souvztažnost mezi bohem, substancí a přírodou - příroda je přímým ukazatelem božího přičinění. Po filozofově smrti byly jeho myšlenky dál rozvíjeny, především v metafyzice. V šedesátých letech dvacátého století se jeho dílo stalo podkladem pro nový pohled na přírodu - hlubinnou ekologii. Zakladatelem je Arne Naess, který použil velké množství Spinozových idejí. Jako nejpodstatnější považujeme onu přírodu stvořenou bohem ale dál už bez boha; člověka stvořeného bohem a dál už bez boha. Arne Naess zdůrazňuje postavení člověka na stejnou úroveň jako ostatní živočišné druhy a duchovní splynutí (neboli Spinozovo rozumové splynutí) s okolním světem. Definuje vývoj lidského já k jakémusi hlubšímu Já, sociálně-ekologicky-metafyzickému Já. Hlubinná ekologie se posléze odklonila od Naessových myšlenek a byla roztříštěna na velké množství různých pojetí ekologie, tak jak si Arne Naess přál. Tímto však částečně opustila Spinovzovo učení. Česká verze hlubinné ekologie je dál rozvíjena, především na duchovní až šamanské úrovni.