Výhody starých a krajových odrůd ovocných dřevin

V posledních letech se často setkáváme s pojmy jako staré či krajové odrůdy ovoce. Na úvod si pojďme objasnit, co který z těchto pojmů vlastně znamená.

Za staré odrůdy jsou považovány ty, jejichž vznik a hlavně rozšiřování spadá do období před druhou světovou válkou. Právě po roce 1945 nastává velký rozmach cílevědomého šlechtění, které vyprodukovalo současné obvyklé "konvenční" odrůdy ovoce. Mezi krajové odrůdy počítáme ty, jejichž vznik a hlavně rozšíření je umístěno do jednoho konkrétního kraje bez ohledu na určité časové období. To znamená, že krajové odrůdy nemusí být vůbec staré.

Dále se můžeme setkat s pojmy místní a lokální odrůdy, což jsou velmi specifické ovocné odrůdy, které byly kdysi rozšířeny v rámci malé oblasti, často třeba jen jedné vesnice. Většinou nejsou ani nikde popsány, ale svého času měly značný lokální význam. Nástup novějších, dnes již klasických, odrůd tyto starší typy postupně vytlačil. V zapadlejších oblastech, například v bývalých Sudetech, se ale při průzkumech stále nachází hodně starých stromů, které i při dobrých pomologických znalostech nedokážeme odrůdově zařadit. Další oblastí, kde lze i dnes nalézt poměrně dost lokálních typů ovoce jsou Bílé Karpaty. Zde, díky podrobnému pomologickému průzkumu a znalosti obyvatel, mají své názvy a jsou dobře popsané. Místní a lokální typy většinou nedosahují kvality starých klasických odrůd, což je jeden z důvodů, proč nezískaly širší popularitu a proč byly postupně vytlačeny. Je to určitě škoda, protože jejich genetický potenciál z hlediska odolnosti vůči chorobám a specifickému podnebí nebyl nikdy doceněn a dostatečně prozkoumán.

V dalších odstavcích se trochu zastavíme nad vývojem ovocnářství, jeho cíli a požadavky. Kritéria na současné odrůdy a technologie pěstování jsou odlišná od kritérií, která platila v období zhruba do poloviny 20. století. Mnohé vlastnosti, které byly kdysi brány jako pozitivní, jsou dnes vnímány negativně, nebo jsou považovány za nepodstatné. Jako typický příklad můžeme uvést dobu, po kterou je schopna daná odrůda plnohodnotně plodit. Dnes je to vlastnost spíše nepodstatná. V intenzivních sadech na štíhlých vřetenech je tato doba maximálně 20 let, stromy jsou často obměňovány již po 10-15 letech. Velký vzrůst kmene a jeho bujný přírůstek, faktor kdysi vnímaný pozitivně, je dnes brán vyloženě negativně. Jsou zcela jiné požadavky na vzhled, velikost i chuť ovoce.

Tyto požadavky na "ideální" ovoce současnosti se samozřejmě projevily a projevují při výběru vhodných odrůd do dalšího šlechtění. Většina moderních odrůd jabloní je šlechtěna z pěti nejčastěji používaných odrůd: Jonathan, Coxova reneta, Golden Delicious, James Grieve a McIntosh. Tyto odrůdy, jež jsou chuťově vynikající, tvořily kdysi hlavní část sortimentu v intenzivních sadech. Jejich velká nevýhoda je, že nejsou příliš vhodné do horších, extensivních podmínek. Vývoj ve šlechtění jde směrem k odrůdám vhodným do podmínek intenzivních sadů popř. udržovaných zahrádek, ale nikoliv do extensivních vysokokmenných sadů.

Mnohé kdysi velmi populární a chutné odrůdy se přestaly pěstovat, nebo nebyly zařazeny do dalšího šlechtitelského programu třeba z důvodu příliš bujného růstu. To je případ kdysi vývozní české odrůdy hrušně Solanka. Jindy to bylo kvůli pozdnímu vstupu do plodnosti, to se týká např. nejlepší podzimní odrůdy jabloně Grávštýnské, která navíc rovněž velice bujně roste. Obecně doplatily na vývoj ve šlechtění renety, což je typ jablek vyznačující se hutnou, kořenitou dužninou, tedy vlastností u moderních jablek nežádoucí. Kdysi byly oblíbené i proto, že lépe zaháněly hlad než jemná moderní jablka. Dále to je typ kožených jablek, z nichž nejčastější je odrůda Boskoopské. Ty přestaly být pěstovány pro své estetické "nedostatky". To ovšem platí pouze pro Českou republiku, v německy mluvících zemích je Boskoopské i Grávštýnské stále významnou částí tržního ovoce.

Podobná situace nastala také u hrušní. Ze sortimentu a z dalšího šlechtění byly vyřazeny drobnoplodé a příliš bujně rostoucí odrůdy. Musíme si opět uvědomit, že požadavky trhu a venkova, tedy lidí, kteří pěstují ovoce pro vlastní potřebu, jsou úplně jiné než kdysi. Nejen trh, ale i venkov funguje jinak než v minulosti a tomu se podřizují směry ve šlechtitelství. To co bylo kdysi bráno jako výhoda, tedy velké stromy, jež nám přinesou třeba tunu ovoce, je na dnešním venkově bráno spíše jako přítěž. Pokud nepočítáme možnost vypálit z ovoce kvalitní pálenku, není pro takové množství ovoce alternativa zpracování. Dříve na venkově existovalo obrovské množství malých sušáren ovoce, které byly rovnoměrně rozmístěny. Na vymizení těchto sušáren doplatily nejvíce právě hrušně, jejichž ovoce nevydrží dlouho. Zejména drobnoplodé, bujně rostoucí odrůdy, jejichž ovoce je ale často na sušení velice vhodné, protože obvykle mívají vyšší cukernatost než velkoplodé stolní odrůdy. Velmi oblíbené byly v našich podmínkách např. Špinka, Solnohradka či Šídlenka. Všechny tyto odrůdy měly ale také stolní použití, tedy na přímý konzum.

Dále existuje celá škála dalších typů hrušek s výhradně hospodářským využitím. Bývají to často hniličící typy, jež před zpracováním obsahují hodně pektinů a jsou tedy nepoživatelné. Ovšem na sušení, na mošty, nebo víno, jež se z nich dělá v německy mluvících zemích, jsou perfektní. Hniličení je vlastně zralostní stadium, dužnina poté co začne měknout, hnědne, získává často až agarovou konzistenci a velice sladkou, zcela specifickou chuť. Obecně všechny hrušky mají větší či menší sklon ke hniličení, ale pouze u pravých hniliček je tento proces velice výrazný a poměrně stabilní, plody mohou v tomto stadiu vydržet až několik týdnů. U většiny stolních odrůd se tento proces projevuje vnitřní hnilobou, ovšem k pravému hniličícímu stadiu u nich nedochází.

Je tedy zřejmé, že objektivní srovnání, zda je lepší pěstovat staré či nové odrůdy, není snadné. Pro současné intenzivní sady a

 zahrádky se zákrsky a štíhlými vřeteny je samozřejmě nesmysl zařadit do sortimentu staré odrůdy. Pro náš venkov, kdyby fungoval tak jako kdysi, by zase byl nesmysl pěstovat pouze odrůdy novodobé. Staré odrůdy se hodí více na vysokokmenné tvary, nové odrůdy zase nacházejí nejlepší využití ve tvaru zákrskovém či štíhlém vřetenu.

Co z toho tedy vyplývá? Pokud se chceme věnovat extensivnímu pěstování ovoce ve tvaru polo nebo vysokokmenů, bude stará osvědčená odrůda určitě výhodou.  Časová prověřenost  je jedna z největších předností odrůd starých před moderními. Víme přesně, jaké podmínky jim vyhovují, jak jsou odolné vůči chorobám, mrazu atd. Mnohé staré odrůdy hrušní jsou perfektní na další zpracování, hlavně na sušení. U jablek můžeme říci to samé o zpracování na mošty. Staré odrůdy mají většinou větší zastoupení kyselin a mošty z nich jsou lepší, jiskřivější chuti. Těžko překonatelné jsou v tomto směru odrůdy Strýmka či Lebelovo. Rovněž na sušení jsou hlavně renety lepší, než odrůdy ze současného sortimentu. Hutná dužnina a jakoby složitější chuť je při tomto druhu zpracování výhodou. Vynikající jsou například odrůdy Boskoopské, Kožená reneta zimní nebo Boikovo. Co se týče odolnosti k chorobám, nelze jednoznačně obecně říci, že staré odrůdy jsou odolnější než ty nové. Některé jsou odolné, jiné ne. Musíme si uvědomit, že se bavíme o stovkách odrůd. Snad jen tolik, že drtivá většina starých odrůd je výrazně méně citlivá na strupovitost než nejčastěji pěstované odrůdy Idared a Golden Delicious, což jsou ale odrůdy velmi citlivé i v rámci novějších odrůd. Samozřejmě pokud srovnáme nové rezistenty se starými odrůdami, vyjdou v tomto ohledu rezistenty lépe. Není-li naším cílem mít dokonalé ovoce bez strupů, projde kritériem odolnosti většina starých odrůd. Je to jen o tom, zvolit vhodné odrůdy do různých klimatických poloh.

Zde je potřeba zdůraznit důležitost našich krajových odrůd jabloní. Je jich kolem třiceti a často pocházejí z oblastí horších klimaticko-půdních podmínek. Jsou dokonale adaptované na tyto podmínky a rozhodně by neměly upadnout v zapomnění. Jejich značná dřívější popularita musela být něčím podložena. Chutí, vzhledem, úrodností, odolností  - většinou všemi těmito faktory. To, že v současné době upadly v zapomnění, rozhodně není důkazem, že jsou špatné. Pouze jediná naše krajová odrůda si udržela vysokou popularitu i v dnešní době, a to Jadernička moravská. Na Valašsku stále tvoří minimálně polovinu z existujících jabloní.

Co se týče chuťového srovnání, to nemůže být nikdy objektivní. I odrůdy, jež nazýváme staré, prošly dlouhým sítem výběru a najdeme v nich opravdové chuťové špičky. Spíše záleží na chuti a preferencích jednotlivého člověka, ale dá se říci, že staré odrůdy nabízejí větší škálu chutí než ty moderní. Je to logické, neboť do moderního šlechtitelského procesu promluvilo jen několik málo výše zmíněných odrůd. Některé chutě, jež jsou typické pro mnohé tradiční odrůdy, proto nové odrůdy nemohou nabídnout, a to je důvod, proč je vzájemné srovnání leckdy zavádějící. Pokud bychom se o ně přesto pokusili, je možné, že u jabloní by většina lidí stavěla výše sladší a chuťově leckdy výraznější moderní odrůdy. Ovšem u hrušní nebyly, co se chuti týče, staré klasické odrůdy doposud překonány.

Závěrem snad můžeme dodat, že není třeba zastávat nějaké vyhraněné stanovisko, tedy říkat radikální ne, ať starým odrůdám, či těm moderním. Vždy záleží na tom, co od nich očekáváme. Chceme-li mít ekologický sad jabloní a produkovat stolní ovoce té nejvyšší kvality, požadavky současného trhu nás přinutí založit sad zákrsků či štíhlých vřeten a samozřejmě rezistentních odrůd. Současný český sortiment jich nabízí celou řadu a jsou opravdu kvalitní. Pro výsadbu Jadernička moravská je jednou z mála starých odrůd, které si ještě drží svoji pozici, hlavně na Valašsku. Pálenka z ní je specifická a ničím nenahraditelná, jehož ovoce by sloužilo primárně na zpracování či na přímý prodej ze zahrady, nenajdeme jediný důvod proti starým osvědčeným odrůdám. Pro extensivní způsob pěstování a pro následné zpracování mohou být vhodnější než ty nové. Pro hospodářské využití ovoce jsou stromy, které vyžadují minimální péči jednoznačným kladem. Pokud plánujeme osadit zahradu, lze asi doporučit smíšenou výsadbu, starých osvědčených odrůd v tvaru vysokokmenu a modernějších odrůd v nižších tvarech. Nutno ještě zmínit, že do horších klimaticko-půdních podmínek je lepší preferovat kmenné tvary stromků, štěpované na semenáči či na jiné bujně rostoucí podnoži, především kvůli odolnosti vůči chorobám a škůdcům.

S použitím těchto zdrojů:

Ondřej Dovala: Proč pěstovat staré odrůdy (www.potravinovezahrady.cz)

Jana Bucharová: Nebojte se pěstovat vysokokmeny a staré odrůdy ovocných stromů (www.ireceptar.cz)

www.stareodrudy.org

www.stare-odrudy.cz

Zpracoval Martin Čechura